(Albrecht I., 1255–1308)Albrecht I. v roce 1295 nečekaně a dost podezřele onemocněl. Vypadalo to na otravu a lékaři se rozhodli pro tak kuriózní léčebnou proceduru, že snad nenajdeme historickou práci, která by se o ní alespoň stručně nezmínila. Prostě pověsili Albrechta za nohy a čekali, až z něho jed vyteče, čímž mu současně poskytli jedinečnou příležitost pozorovat chvíli svět z nového úhlu pohledu. Pacient kupodivu nezemřel a třeba se k tomu ani nechystal. V důsledku návalu krve do hlavy však oslepl na jedno oko.
Tato dramatická událost se rychle roznesla, a protože přání bývá často otcem myšlenky, rozšířila se také zpráva a Albrechtově smrti. Pro Albrechta to musela být velmi poučná chvíle, když se mu doneslo, kdo všechno se v jeho državách náhle vzbouřil. Například dřívější vratká loajalita Rakouska byla najednou ta tam a panstvo začalo vypovídat poslušnost. Jedno přísloví sice praví, že v neštěstí poznáme přítele, ale možná se prozradí i mnoho nepřátel.
Také král Adolf Nasavský využil tehdy příležitosti, aby ukázal Albrechtovi, kdo je v říši pánem. Pokusil se vyvolat rozkol mezi Albrechtem a českým králem a začal zpochybňovat Albrechtovy nároky na Rakousko a Štýrsko.2 Přesto však české země zůstaly kupodivu neutrální. Dobrou zprávou bylo, že Vídeň se rakouské vzpoury nezúčastnila. Když se potom rozhněvaný Albrecht postavil zase na nohy, i s jediným okem udělal rychle mezi vzbouřenci pořádek. A jistě si také pamatoval, kdo je kdo. Však se to může někdy hodit.