Tento povzdech trochu připomíná kdysi tradovaný bonmot, že Maďaři používají maďarštinu jen kvůli zahraničním turistům. Mezi sebou prý mluví úplně normálně. V případě Františka Ferdinanda je však zmíněný povzdech absurdní pouze zdánlivě, neboť on se skutečně snažil maďarštinu zakázat - samozřejmě jen v armádě. Věc je však třeba trochu objasnit.
Arcivévodův odpor k Maďarům, a potažmo i k maďarštině, má poněkud hlubší kořeny. Samotný jazyk v tom však také sehrál svoji roli. František Ferdinand prý ve svých jazykových schopnostech poněkud zaostával za řadou svých císařských příbuzných. Přesto se nakonec dokázal domluvit třeba česky či francouzsky. Maďarština však byla od počátku kamenem úrazu a stovky hodin věnovaných tomuto jazyku nepřinesly víc než rozčarování.
Podle zákona schválnosti narazil arcivévoda na maďarštinu hned na počátku své vojenské kariéry. Sloužil totiž jako plukovník u 9. husarského pluku v Šoproni. Maďarština zde byla jako doma a Ferdinand měl pocit, že ani není v císařské armádě. Okamžitě nastolil tvrdý režim, neboť v armádě se mělo mluvit výhradně německy. Navíc nikomu a ničemu nerozuměl, což je pro velitele situace skutečně prekérní. Samozřejmě, že ničeho nedosáhl, nadělal si plno nepřátel a ještě ho napadl maďarský tisk. Kromě maďarštiny měl Ferdinand ještě plno dalších důvodů, proč Maďary nenáviděl. Vadilo mu, že pořád rebelují, vadilo mu privilegované postavení Uher v rakouské říši a možná mu nejvíc vadilo, že vůbec kdysi do Evropy přišli. Jak se dalo čekat, Maďaři následníkovi jeho nenávist hlasitě opláceli. Protože mu nepřáli nic dobrého, upřímně se zaradovali, když Ferdinand dostal tuberkulózu. Maďarské vládní noviny Magyar Hírlap dokonce uveřejnily článek, který byl plný škodolibé radosti nad tím, že arcivévoda Ferdinand možná brzy zemře. Zní to poněkud cynicky, ale i taková bývá někdy politika. Však si to Ferdinand také celý život pamatoval a raději se rychle uzdravil.
Rozumně by se dalo předpokládat, že antipatie Františka Ferdinanda se týkají hlavně maďarských politiků, vždyť ostatní Maďary pomalu ani neznal. Ale on to tak neviděl. Jednoduše hodil do jednoho pytle celý maďarský národ a připsal mu ty nejhorší povahové vlastnosti. To by se možná nelíbilo ani Švejkovi, který, jak známo, k této složité národnostní otázce rozšafně poznamenal: „Některej Maďar taky za to nemůže, že je Maďar.“ On totiž blízko Šoproně nějakou dobu sloužil a tak o Maďarech i něco věděl.
