(Filip II., 1527–1598)
Podivné cesty osudu zavedly Habsburky až na anglický trůn, i když jen nakrátko. Sen o velké habsburské říši se snažil uskutečnit už císař Maxmilián I., jeho vnuk Karel V. v tom docela úspěšně pokračoval. Habsburkové už vlastnili kdeco, ale Anglie na seznamu ještě chyběla. Bohužel, neměli tam žádné habsburské předky, tak nezbývalo, než se do Anglie přiženit. Poněkud expanzivní zasnubovací úsilí Habsburků je všeobecně známé, a tak nás ani nepřekvapí, že i v Anglii se jedna žádoucí nevěsta našla. Sice to vyšlo až na druhý pokus a pár let to trvalo, ale svatba přece jen byla. Pravda, nevěsta nebyla už nejmladší, ale kdo by se ohlížel na maličkosti, když je ve hře velké království. Mluvíme samozřejmě o Marii Tudorovně, dceři proslulého Jindřicha VIII. a španělské princezny Kateřiny Aragonské.
Dramatický a dodnes poutavý příběh Jindřicha VIII. a jeho šesti žen zná skoro každý. Připomeňme si proto jen krátce osud Kateřiny a její dcery Marie. Čtenář si možná vzpomene, že Kateřina se původně provdala za Jindřichova staršího bratra, ten však brzy zemřel bez potomků. Tchán král Jindřich VII. Tudor však Kateřinu nechtěl pustit domů. Důvod měl prostý a v těch dobách nijak neobvyklý. Musel by totiž vrátit do Španělska její docela slušné věno. Jak to tak bývá, hledalo se levnější a jednodušší řešení a také se brzy našlo. Kateřina Aragonská prostě v Anglii počká, až dospěje další syn a toho si pak vezme. Věno tak zůstane pěkně doma, příbuzenský svazek se Španělskem zůstane zachován a navíc, není třeba shánět novou nevěstu. Tímto dalším synem byl zmíněný Jindřich VIII., Kateřina však musela počkat několik let až vyroste. Tak se i stalo.
Když z nového manželství přišla na svět Marie, začal hned Jindřich VIII. ve státním zájmu svoji dceru zasnubovat. První námluvy se konaly, když bylo Marii dva a půl roku a podle dynastických tradic byl zřejmě nejvyšší čas. Vyhlédnutým snoubencem byl francouzský následník trůnu František, syn krále Františka I. Francouzský král, věčný rival Jindřicha VIII. se tak málem stal Mariiným tchánem. Zásnubní oslavy byly sice velkolepé, ale výsledek byl nakonec nulový. Časem totiž celá věc jaksi zmizela do ztracena.
Při sjednávání panovnických sňatků bývalo ve hře příliš mnoho věcí. Spojenectví, která takto vznikala, se každou chvíli zase měnila. Stručně by se takové vztahy daly charakterizovat jako „kdo s kým, proti komu a za co“. Tuto hru spolu celá léta hráli i panovníci Anglie, Francie a Španělska.
Za pár let projevili zájem o anglickou princeznu také Habsburkové, věční konkurenti Francie, a na obzoru byly další námluvy. O Marii Tudorovnu se začal ucházet sám císař Karel V., její vlastní bratranec. Karel V. a francouzský král František I. spolu totiž nejen stále bojovali, ale také soupeřili o spojenectví s Anglií. V tomto konkurenčním boji se Karlovi zřejmě zdála svatba s anglickou princeznou jako dobrý nápad.
Aby si vztahy s anglickým králem co nejvíce pojistil, vypravil se Karel V. do Anglie dokonce osobně. Při této příležitosti si nevěstu důkladně prohlédl a byl prý velmi spokojen. Neztrácel čas a rovnou nadiktoval, jak mají budoucí císařovnu vychovávat a vzdělávat. Marie se potom několik let pilně učila nejen francouzsky, italsky a španělsky, ale také latinsky a řecky. Když se k tomu všemu naučila ještě jezdit na koni a hrát na několik nástrojů, Karel V. se oženil s Isabelou Portugalskou.Nedá se říct, že by se Karlovi V. princezna Marie znelíbila, pouze vznikly nové okolnosti. Na pořadu dne byla opět nějaká válka, tentokrát italské tažení. Karel nutně potřeboval peníze a nemohl čekat, až mu v Anglii dospěje nevěsta s věnem. Portugalská princezna Isabela přinesla do manželství celý milion dukátů a taková příležitost se obvykle neodmítá.
Po druhých neúspěšných námluvách se znovu objevil nápad, aby si Marie Tudorovna vzala někoho z francouzského královského dvora. Byl tam stále ještě její první snoubenec František i jeho ovdovělý otec František I. Nakonec z toho ale zase nic nebylo. Francouzský král měl zrovna také plné ruce práce s válkou. Kdykoliv totiž někde bojoval Karel V., obvykle se to týkalo i Františka I. Tito dva panovníci se handrkovali o nadvládu v Evropě bezmála čtvrt století a namočili do svých sporů kdekoho, včetně papeže. Na nové anglicko-francouzské námluvy zjevně nebyla ta nejvhodnější doba.