Když Ludvík Jagellonský zahynul, Habsburkové hned oprášili dřívější smlouvy o vzájemném nástupnictví s Jagellonci. Kromě nástupnických práv tady byla navíc i práva dědická. Již dříve určil král Vladislav za případnou dědičku českých zemí Ludvíkovu starší sestru Annu.
Anna Jagellonská byla v době bitvy u Moháče už pět let provdána za Ferdinanda I. Habsburského a jejich manželství bylo docela šťastné. Ferdinand byl pro rodinný život jako stvořený a od Anny se skoro ani nehnul. Dost na ni dal a k její poctě nechal postavit v Praze známý letohrádek. Anna Jagellonská mu na oplátku přivedla na svět 15 dětí a zajistila tak Habsburkům jejich trůny v Podunají nadlouho dopředu. To všechno však mělo teprve přijít. Možná se tehdy spěšný posel cestou z Vídně někde samou radostí o den zdržel a chtěl to zamaskovat posunutím data narození vznešeného miminka. Nebo měli v Čechách v kalendáři trochu zmatek. Vždyť tentýž dokument uvádí, že Ferdinandova korunovace se konala 24. března, zatímco historici praví, že se tak stalo už 24. února. Byl asi nejvyšší čas zavést nový kalendář, ale Čechy si na to musely ještě půl století počkat.
V první chvíli nebylo získání české a uherské koruny ani zdaleka jednoduché. V Uhrách se objevil další uchazeč a české stavy zase odmítaly princip dědičnosti a dožadovaly se voleb. Také v Čechách se objevili další adepti, Ferdinand byl však jediný, kdo slíbil zaplatit všechny staré královské dluhy. A tak jsme si 23. října 1526 přece jen zvolili Ferdinanda. Jeho spříznění s mocným panovnickým rodem se zdálo být příslibem, že posílí moc Českého království a udrží v zemi pořádek. Mnozí si mysleli, že lépe se vybrat nedalo. Nebo snad dalo? Jak tvrdou rukou bude nový král pořádek udržovat, to ovšem jeho volitelé netušili.
Samotný akt volby nového krále se však českým stavům tak úplně nepovedl, a v Čechách to snad ani jinak být nemohlo. Dodnes bývají u nás volební procedury občas i zdrojem zlomyslného potěšení přihlížející veřejnosti. Nejen, že Ferdinand musel tehdy čekat řadu hodin na hranici na uvítací ceremoniál, než se čeští páni dohodli, jak se mají seřadit do průvodu. x) České stavy také zapomněly přizvat k volbě zástupce vedlejších zemí koruny české, čímž dovedly otázku nástupnictví do poněkud komické roviny.
Morava, Slezsko a Lužice se právem urazily a natruc prohlásily pražskou volbu za neplatnou. Současně však nového krále uznaly na základě dědických nároků jeho ženy Anny Jagellonské. Jestli se už tehdy na Moravě volalo „dost bylo Prahy“, to samozřejmě nevíme. Výsledkem však bylo, že český král získal trůn současně volbou i dědictvím. Vlastně se ani nemůžeme divit, že to dvojité habsburské jmenování potom tak dlouho vydrželo.