legendární císař – reformátor, který dlouho čekal na trůn a hodně cestoval. Zakázal šněrovačky, zřídil blázinec a možná vyoral i dvě brázdy.
Málokterý panovník se dostal do tolika lidových pověstí, jako Josef II. Ještě dlouho po jeho smrti prý se mezi lidem věřilo, že není mrtev a znovu se objeví jako zastánce utlačovaných. A co se vyprávělo? Možná nejslavnější je pověst o dvou brázdách, které Josef údajně vlastnoručně vyoral na Moravě u vsi Slavíkovice. Josef II. si tím vysloužil pomník, pietní uchování příslušného pluhu a zvěčnění této mimořádné situace na dobovém obraze. Taky se prý nechal na chvíli připoutat v brněnské věznici na Špilberku, aby poznal podmínky vězňů.
Nesporný půvab má i historka, jak císař držel při křtu dítě jistého poštmistra, neboť kmotr se jaksi nedostavil. Ač tudy Josef cestoval na zapřenou, uvedl pak do matriky povolání „Empéreur“ čili „císař“. Toto přiznání prý „vyvolalo převeliký jásot“. Je to moc hezký příběh, jen se neví, kde se vlastně přihodil. Podobných pověstí se vyprávěla celá řada a není-li to pravda, je to aspoň hezky vymyšleno.
Josefova pověst laskavého panovníka jistě nevznikla bez příčiny a důvodů bude hned několik. Jednak Josef II. hojně cestoval po všech částech monarchie a mezi takzvaně prostými lidmi byl skutečně často k vidění. (Dnešní odborníci na management takovým procházkám mezi podřízenými říkají „řízení chozením“ či „manažerské procházky“ a doporučují to vřele všem vedoucím.) Dále proslul svojí až asketickou skromností. V neposlední řadě pak Josef zahrnul veřejnost takovou spoustou reforem, že to dávalo naději na velké změny k lepšímu. A naděje, jak známo, umírá poslední.