Král Vladislav se ještě úplně nevzpamatoval ze smrti své třetí ženy Anny, přesto už začal myslet na budoucnost. Král je smrtelný, ale království musí přežít. Něco podobného si Vladislav určitě říkal, když chtěl zajistit svému synu Ludvíkovi územní zisky. Vždyť to všechno stálo tolik námahy a peněz, i když ne vždy vlastních. Ludvík Jagellonský měl být proto korunován ještě za života svého otce jako král českých zemí i Uher.
Prvním krokem k zajištění Ludvíkovy budoucnosti měla být cesta do Prahy pro českou korunu. I když byl Vladislav v Čechách tak málo k vidění, české panstvo bylo k jeho dynastickým záměrům celkem povolné. Možná všichni doufali, že se potom král konečně vrátí do Prahy. Když ale plán na českou korunovaci vyšel najevo, ozvala se rázně šlechta uherská. Ludvík se přece narodil v Uhrách, je tedy především uherským králem. Tak to aspoň uherské stavy viděly a Vladislav jim pochopitelně hned vyhověl. Nejdříve tedy proběhla korunovace uherská, a to o celý rok dříve. Již ve dvou letech se tak stal Ludvík Jagellonský uherským králem.
Po uherské korunovaci už cestě do Čech nic podstatnějšího nebránilo. Vladislav začal mít dokonce dost naspěch. V Budíně vypukl roku 1508 mor, a tak nebylo úplně od věci vypravit se někam jinam. Jestli se ale v těch dobách dalo v Evropě před morem někam utéct, to je otázka. V Čechách řádil mor počátkem století téměř každý druhý rok, ale to by se člověk opravdu nesměl hnout z domu. A tak král Vladislav vzal srdnatě syna Ludvíka i dceru Annu a s honosným průvodem se vypravil do Čech.
V Čechách se na mladého krále docela těšili, vždyť i jeho narození bylo vítáno s velkými nadějemi. Ve všech dobách se vyskytují nevyléčitelní optimisté, kteří se změnou vlády či panovníka spojují obrat k lepšímu. Také počátkem 16. století mnozí doufali, že s novým králem skončí spory a třenice, v zemi nastane pořádek a vzbouřenci všeho druhu se rázem polepší. Jako v jiných dobách, ani tehdy se toho nedočkali, ale to nemohli ještě v roce 1509 vědět.
Při korunovaci však plakala i Ludvíkova starší sestra Anna Jagellonská. Jaký k tomu měla šestiletá princezna důvod, nevíme. Je ale pozoruhodné, že se okamžitě utišila, když jí král Vladislav na chvíli půjčil svatováclavskou korunu. Třeba už tušila, že česká koruna bude za nějaký čas patřit jí a nechtělo se jí tak dlouho čekat. Kdo ví?
Když odhlédneme od plačících jagellonských potomků, užívala si Praha korunovačních slavností docela vesele. Jen peněz na bohatší oslavy se prý poněkud nedostávalo. Pití a jídla bylo poskrovnu a také zahraničních hostů moc nebylo. Pražský lid žehral, že se na ulicích nerozhazovaly drobné mince, jak bývalo při takových příležitostech zvykem. To nás ale nemůže u dvora Vladislava Jagellonského nijak překvapit. Vždyť by si musel drobné zase někde vypůjčit.
Po královské korunovaci se Vladislav Jagellonský v Praze zdržel nečekaně celý rok, snad aby ledacos vyřídil a urovnal, ale možná hlavně proto, aby se dočkal konce morové epidemie v Budíně. Nic podstatného se totiž v Praze během toho roku nezměnilo. Českému panstvu, dychtícímu po funkcích, se ani nepovedlo prosadit, aby měl mladý král v Praze svůj dvůr. K tomu si ještě Vladislav odvezl, k velkému zklamání vysokých úředníků, své královské pečetě. Ty se však brzy do Prahy zase vrátí a všechno bude při starém.