Z předchozí kapitolky:
Mnoho důležitých účastníků pražského kongresu, který se ve skutečnosti nekonal, navštívilo ten večer ministra Metternicha, aby společně vyčkali do půlnočního úderu hodin a mohli Napoleonovi vyhlásit válku. A jak doufali, tak se také stalo. Přesně o půlnoci pak usedl Metternich ke stolu a dokument podepsal perem, které mu ochotně podala, jak jinak, Kateřina Vilemína Zaháňská.
Ještě před oním významným večerem se už kdekdo připravoval na válku a Praha nebyla výjimkou. Co kdyby se Napoleon vydal zas na nějaké tažení a vzal to přes Prahu. Ve chvílích ohrožení pak bývá dobrým zvykem zatknout a zavřít do vězení všechny podezřelé a nespolehlivé osoby. Pražské hejtmanství se i tentokrát drželo tradice a ve vlasteneckém nadšení se jalo likvidovat zvláště nebezpečné profrancouzské živly. A zřejmě také pečlivě vybíralo.
A tak se můžeme například dočíst, že hned po vyhlášení války byli v Praze zatčeni: obchodník s máslem František Pöhl, učitel francouzštiny Šimon Hüber, výrobce šlí Spagnioli a zubní lékař Dufeaill. První dva skončili v olomoucké pevnosti, druzí dva na brněnském Špilberku, kam se k nim po čase přidal ještě jistý David Nathan, malíř portrétů z Teplic.41 Zatčení těchto nebezpečných padouchů muselo Napoleona bezpochyby hodně vyvést z míry.
Na každý pád teď začalo být v Praze i jinde v Čechách pěkně rušno. Kdekdo se vydával někam na cesty či naopak odněkud přijížděl a všichni se připravovali na válku. Kateřina Zaháňská hned 11. srpna opustila pražskou společnost i Metternicha a odjela zpět do Ratibořic, aby zase chystala pohoštění. Už potřetí se tam ohlásil ruský car Alexandr, který si zjevně chtěl ještě před setkáním s ostatními monarchy trochu zpříjemnit život u sličné vévodkyně.
Metternich ovšem nejevil velké nadšení, ale car je car a s monarchy je třeba vycházet dobře. Žárlivost trochu tlumila jen naděje, že Kateřina se hned zase do Prahy vrátí, leč nebylo tomu tak. Car do Prahy dorazil, Kateřina však nikoliv. Místo ní přišel Metternichovi jen stručný lístek, že prudká migréna ji donutila vystoupit z kočáru, právě ve chvíli, kdy se chtěla vydat na cestu. Jaká nečekaná náhoda.
Na rozdíl od politiky, v lásce na takové studené sprchy život Metternicha opravdu nepřipravil. Obratem proto sdělil milované Vilemíně, že její vinou má od této chvíle „život v troskách“. Velkoryse sice píše, že jí nechce nic vyčítat, vzápětí však dodává: „Kdybyste mě milovala, přijela byste.“ Kateřina se v dalším dopise omlouvá a zamilovaného přítele uklidňuje. Nicméně, stejně do Prahy nepřijede. Ve svém náchodském zámku čeká dalšího monarchu, pruského krále Fridricha Viléma III., který právě s vojenským průvodem táhne do Prahy.
Konečně se tedy na scéně objevili také všichni tři spojenečtí panovníci. Rakouský císař a ruský car se v Praze setkali už 15. srpna, pruský král se k nim přidal o tři dny později. A Praha se raduje, že konečně bude nějaká podívaná, a také si to asi zaslouží. Vždyť s kongresem, který se stále jen připravoval, si nikdo moc podívané neužil. Nyní však přijela do Prahy ruská kozácká garda, osvětlené ulice zdobily cestu na Hrad, městem procházely rakouské a ruské sbory, projížděla tudy ruská i pruská polní pošta. Prostě, začaly se dít věci.